Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ak vynecháme kolekciu coverov „Future Of The Past“, tak s „Tibi Et Igni“ je tu poľský deathmetalový titan Piotr Wiwczarek, ehh, pardon, VADER, po desiaty raz. Na najnovší album, vydaný 30. mája, som už zachytil viacero názorov, od zatracujúcich až po priam nekriticky nadšené. Koľko ľudí, toľko rozsudkov, tak či onak nesúhlasím s recenzentským popravovaním „Tibi Et Igni“ kdesi do podpriemeru, na druhej strane to nevidím ani na absolutórium, VADER „urobili“ prvé štyri albumy, vydané do roku 2000, odvtedy sa legenda viac – menej len rozvážne pohybuje v mantineloch štýlu, ktorý si veľmi osobito prispôsobila na svoj obraz.
Hrôza tento album určite nie je, dokonca by som povedal, že u mňa určite prekonáva obdobie nahrávok „Revelations“ a „The Beast“, ktoré boli natoľko rutinérskymi kusmi, že si z nich po rokoch nevybavujem ani jednu skladbu. Jednoducho tu nejde o nič iné než o album pre fanúšikov, ktorí od VADER chcú presne takú hudbu, akú „Tibi Et Igni“ ponúka – chcú VADER a tu ho dostávajú v štandardnej kvalite. Skupina existuje tretiu dekádu, hrá jasne vyhranený metalový žáner, vlastný štýl mala hotový v roku 1992 a drží sa svojho kopyta. Piotr a jeho družina tu nie sú na to, aby prekvapovali niečím novým, netradičným, ambície stať sa reformátormi death metalu nemajú. Fanúšikovia by im to aj tak neodpustili, a vôbec, čo funguje, to neopravujte.
VADER stále dokážu urobiť dobrý VADER, to znamená u SLAYER zakorenený rýchly priamočiary death metal s frenetickými náklepmi, svojskými harmóniami, temný i agresívny, korunovaný charakteristickým vokálom. Po novom Piotr (gitara, vokály), Spider (gitara), Hal (basgitara) a James Stewart (bicie) ešte viac ctia klasické thrashové korene a do hry vstupuje pár dramatickejších nálad a „baladickejších“ pasáží („The End“). Snaha o vyhýbanie sa stereotypu tu je, ale väčšina z týchto skladieb sa mohla objaviť na hociktorom z predošlých albumov, hranie na istotu tu skrátka je. Tak či inak niekoľko vypočutí novinka znesie, potom sa album poberie do „archívu“, na skladby si spomeniem zrejme zase až vtedy, keď ich budem počuť naživo, lenže mnohým kapelám sa nepodarí ani to.
Nie je možno dobrým znamením, že ma z celej nahrávky najviac bavia bonusovky „Necropolis“, čo je v podstate heavy/thrashmetalová ostrá pohodovka v poľštine, a „Przeklety na wieki“, ktorá z baladického úvodu, dokonca s hosťujúcou vokalistkou, vybuchne do skôr thrashovej jazdy, náladou pripomínajúcej starú dobrú „Giń psie!“. Celkovo si poviem, že „syndróm SLAYER“ tu už je, ale stále u mňa pozitívne dojmy prevažujú nad otrávenými. Ale treba to radšej mať s tými tromi bonusmi (tretí je od elektroindustriálnych Nemcov DAS ICH), desaťskladbová verzia stačiť nemusí.
7 / 10
Tibi Et Igni (2014)
Welcome To The Morbid Reich (2011)
Necropolis (2009)
XXV (Best Of) (2008)
And Blood Was Shed In Warsaw (DVD) (2007)
Impressions In Blood (2006)
The Art Of War (EP) (2005)
Night Of The Apocalypse (DVD) (2005)
The Beast (2004)
Beware The Beast (EP) (2004)
Blood (EP) (2003)
More Vision & Voice (DVD) (2002)
Revelations (2002)
Reign Forever World (EP) (2001)
Litany (2000)
Live In Japan (Live) (1998)
Vision & Voice (VHS) (1998)
Kingdom (EP) (1998)
Back To The Blind (1997)
Reborn In Chaos (1997)
Future of The Past (1996)
De Profundis (1995)
An Act Of Darkness/ I.F.Y. (EP) (1995)
Sothis (EP) (1994)
The Darkest Age - Live (Live) (1993)
The Ultimate Incantation (1993)
Morbid Reich (demo) (1990)
Necrolust (demo) (1989)
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.
